6. Brutální vražda!

5. Návrat do reality << >> 7. ---

Prosinec

Ráno si obvykle nekupuji noviny.

Ráno se obvykle jen tak, tak vyhrabu z postele a jen tak, tak dojdu do kuchyně, kde postavím vodu na kávu. Dvě lžičky, zalít a omlékovat. V lepším případě. V horším se to dá i bez mléka. Protože káva je základ dne. A protože život je příliš krátký na špatné kávou.

Jen občas se mi stane, že v noci nemůžu spát. A jen opravdu výjimečně se mě stane, že stíhám. A když stíhám, tak mám čas se zastavit i u trafiky. A právě tam mě upoutal obrovský titulek hlásající brutální vraždu mladé dívky. Asi tak ve všech novinách.

S povzdechem jsem protočila oči a pokračovala dál. Fakt nemám po ránu chuť na tyhle bláboly.

Druhý den jsem spala tvrdě jako dřevo a tak jsem do práce opravdu běžela. Celý den jsem se nezastavila, a když jsem dorazila domů ještě stále jsem v hlavě slyšela otravné pípání, jak jsem celý den snímala čárové kódy mražených kuřat a šunek ve slevě.

Samozřejmě – udělala jsem kávu, slupla jsem růžový prášek štěstí a zasedla k televizi. Protože nějaká bolest hlavy mě přece nemůže odtrhnout od utkání mého oblíbeného hokejového týmu.

Bohužel jsem k televizi zasedla moc brzo a ještě tam běžely zprávy. Chvilku jsem se připadala, jako kdybych měla deja vu.

Brutální smrt mladé dívky!

Přikryla jsem se červenou dekou, která by nutně potřebovala vyměnit za novou a přitáhla jsem si ji až k bradě. Hlasatelka informovala o případu ze včerejška (za což jsem ji byla docela vděčná – aspoň jsem se ujistila, že nejsem blázen a včera se stalo opravdu něco podobného) a opatrně vyslovila myšlenku sériového vraha. Následoval však rozhovor s mluvčím newyorské policie a ten ujistil veřejnost, že není důvod k panice. A tak jsem se rozhodla, že nebudu panikařit.

Raději jsem přepla na jiný program a pár minut sledovala nějaký zábavný pořad.

Další dnes se situace opakovala. Ne, že by mě bolela hlava, nebo se hrál hokej. Zprávy však od rána hlásili jednu věc – brutální smrt mladé dívky.

Tentokrát jsem však zprávy přepla hned.

Milý pan komisař včera jasně řekl, že není důvod k panice. Tak jsem se rozhodla nepanikařit. A taky jsem si nechtěla zkazit krásný den volna.

Hned co jsem přišla do práce vrhla se na mně Alexis. „Jenny! Proboha, ty vypadáš přesně jak ona!“ vyjekla na mě. Ani jsem se nestihla nadechnout a všechny moje spolupracovnice, které v tu dobu byly v šatně ji horlivě přikyvovali. A tak jsem se, chtě nechtě, musela zeptat: „Vypadám jako kdo?“

Alexis dramaticky spráskla ruce. „Ty snad vůbec nesleduješ zprávy!“ Moje mlčení a nechápavě nadzvednutý koutek si zřejmě vyložila jako záminku proto, aby mohla pokračovat. „Odpovídáš přece profilu Šíleného vrahouna!“ zašeptala tajemně. „Jsi malá a hnědovlasá,“ dodala ještě.

Zmohla jsem se jenom na obyčejné „aha.“ Co taky víc na to říct. Malých brunetek je totiž v New Yorku akutní nedostatek. Se zástěrou v ruce jsem raději rychle opustila společné šatny a šla se ukrýt do kabinky na záchodě, aby mě nikdo do konce směny nemohl ohrožovat podobnými řečmi.

Zvědavost mi nedala. Když jsem se další den vracela domů z práce zastavila jsem se u trafiky. Noviny již sice byly skoro vyprodané, ale to bylo jedno. Každý plátek, který tam zůstal měl na sobě jen jeden nadpis – „Sériový vrah v New Yorku!“

Takže milý pan policista lhal. Ta drzost.

Když jsem došla domů, ze všeho nejdřív jsem se naložila do vany. V županu jsem pak zamířila do kuchyně, abych si uvařila kávu a namazala chleba. Ten jsem snědla ale ještě před tím, než mi dovařila voda a tak jsem se rozhodla otevřít pytlík brambůrek. Společně s miskou a hrnek jsem poté zamířila do obýváku a zde zapnula televizi. Nemusela jsem dlouho přepínat, abych se dostala na nějakou stanici, kde se bude vysílat o Šíleném vrahounovi. Nebo aspoň tak nějak ho Alexis včera nazvala.

Moderátor byl mladý muž. V obleku vypadal nepřirozeně a tu vážnou tvář jsem mu fakt nežrala.

„Dnes ráno byla nalezena další oběť Šíleného vrahouna. Ano, slyšíte dobře. Právě tohle jméno zvolila newyorská veřejnost pro vraha, který již pátý den terorizuje město. Jeho oběti nejsou nahodilé – jedná se o mladé ženy v rozmezí mezi dvaceti až třiceti lety. Všechny jsou malého vzrůstu a jsou to přírodní brunetky. Způsob, kterým ženy vraždí je ale natolik brutální, že jej nemůže zveřejnit. Policie varuje všechny potencionální oběti, aby nikam nechodily samy a pokud možno nevycházely po setmění z domu. New York se totiž stává velmi nebezpečným!“

Zamyšleně jsem si promnula bradu. Je fakt, že jsem splňovala všechny podmínky. Ale i přesto jsem se nebála. Zatím.

Druhý den to začalo být horší. Vrah totiž začal zrychlovat. V noci byli nalezeny již dvě oběti. A odpoledne třetí. Mladé ženy, brunetky.

Ještě stále jsem se nebála.

A to i přesto, že Alexis se nabídla, že mě doprovodí domů.

Sedmý den vrahounova řádění jsem se konečně začala bát. Ráno jsem si vzala do práce taxi. Ráno našli čtyři oběti. Z rádia, které hrálo celý den v supermarketu, jsem se dozvěděla o dalších dvou obětech. A když jsem večer zapnula zprávy, bylo jich už deset.

Na případu se začala podílet FBI. Město je obklíčeno policisty.

Ráno jsem zavolala šéfovi, že si vezmu volno. Pochopil to.

Deset obětí za noc by asi přesvědčilo každého, aby nechal brunetu doma. Ale ani tam jsem se necítila bezpečně. Celý den jsem přecházela po bytě. Střídavě pila kávu s rumem a kávu bez rumu. Případně rum bez kávy. Nejedla jsem.

Bála jsem se zapnout televizi. Nechtěla jsem vědět, kolik brunetek bylo zavražděno od posledního rožnutí.

Pod oknem jsem čas od času slyšela policejní sirény a ty mi na jistotě a pocitu bezpečí moc nedodávali. Kromě nich totiž bylo město podivně tiché.

Večer mi někdo zaklepal na dveře. Hrnula jsem se k nim, bez přemýšlení, to přiznávám. Myslela jsem si totiž, že je to nějaká kamarádka, která se chce ujistit o tom, jestli stále žiju. Proto jsem se ani nezeptala, kdo je za nimi a prostě je otevřela.

Naneštěstí jsem měla na sobě ještě stále pyžamu – spodní prádlo a hokejový dres. Naneštěstí za těmi dveřmi stáli dva lidé, kteří mě takhle neměli nikdy vidět. A které jsem já nikdy neměla vidět. Bratři Winchesterové. Sam a Dean.

A přesto jsem ty dveře nezavřela. Tak moc jsem byla vystrašená.

„Jenny?“ oslovil mě opatrně Sam. Ten vyšší z nich.

Neodpověděla jsem. Jen jsem v ruce stále držela dveře a pohrávala si s tou myšlenkou, že je zavřu. Na druhou stranu – na dva chlapi v bytě uprostřed města, kde řádí sériový vrah, jehož další možnou obětí jsem možná i já?

„Jenny, to jsem já Sam a Dean.“ „Já vím, kdo jste.“ „Pustíš nás dovnitř?“ „A co chcete?“

Dean stál celou dobu bokem. Mluvil Sam. Jeho hlas na mě působil zvláštně uklidňující. Teď se však zhluboka nadechl, jako kdyby to co chtěl říct, mu dělalo velké problémy. „Chceme ti zachránit život.“ 

Tak jsem zvědavá, co mi řeknete na novou kapitolu Deníků. Je to taková rychlovka, která vznikla snad za hodinku. V plánu jsem ji již měla docela dlouho a pořádně se tím (konečně) dostáváme do děje. Aspoň na chvilku (kecám - na pořáááád! :D)