Po několika dnech svobody a
odpočinku jsem byla nucena se znovu vrátit do školních lavic. V mém diáři
se nashromáždilo až příliš mnoho testů, a v mých sešitech zase pro změnu
až příliš mnoho otazníků. Ptání se po sociálních sítích již nestačilo, a proto
jsem musela zamířit přímo do té proklaté budovy.
Týrání, týraní, týraní.
Doma jsem prohledala skříň,
některé věci byli ještě v kufrech, Spousta v nich pračce. Mezi těmi
tunami tepláků a sportovních triček (ve kterých se stoprocentně nejde zpotit –
lež, lež, lež) se mi nakonec podařilo vyhrabat i něco, v čem bych mohla do
školy. Nasoukala jsem se tedy do slim džínů, k nim zvolila obyčejné modré
triko bez vzoru a přesto vše jsem ještě přehodila o číslo větší svetr, který
jsem milovala na cestování. Někde jsem našla i rozvrh a zkontrolovala, co
všechno dnes tedy mám a jestli to všechno mám připravené v batohu. Když
jsem si to všechno odkývala, hodila jsem batoh na chodbu a ještě se rozhodla
navštívit koupelnu. Nekontrovala jsem hodinku, prostě jsem si jen čistila zuby.
A česala vlasy. A malovala obličej. Možná proto jsem byla tak v šoku, když
mi při obouvání bot vypadl telefon z kapsy (naštěstí jsem ještě neměla
dotykový telefon, ale starou Nokii, kterou jsem dostala snad ke svým
patnáctinám. Nestěžovala jsem si, umělo to přehrávat písničky. A já nic víc
stejně nepotřebovala). Když jsem ho zvedala, rozsvítila jsem display a na něm
blikala čas, který se mi rozhodně nelíbil. Za pět minut osm?
Nahodila jsem tedy batoh na záda,
bundou jsem se nezabývala (babí léto). Naštěstí jsem bydlela jen chvilku od
školy a proto jsem se i rozběhla. Ale i tak mi po pár metrech došlo, že to
prostě nestihnu. V paměti jsem vylovila svůj rozvrh a snažila se
odhadnout, co teď můžeme mít. A tak nějak jsem dospěla k názoru, že
dějepis.
Zatočila jsem směrem od školy a
zastavila se v pekařství na rohu. Tady jsem si objednala snídani a tu jsem
pak venku snědla. Ještě pár minut jsem se pak potulovala kolem (a při tom všem
jsem se zastavila i v trafice, abych si koupila něco na čtení), a nakonec
opravdu zamířila do školy.
Do skříňky jsem pak zamkla svoje tenisky
a vydala se po schodech vzhůru, přímo do své třídy. Asi ve druhém patře
zazvonilo a mě náhle překvapil ten dav lidí. Jeden, snad prvák, mě málem sejmul
se schodů a já se jen tak přidržela zábradlí. Nakonec se mi však přece jen
podařilo dostat se až do svoji třídy.
„Lotto?“ překvapil mě hned po
vstupu do třídy hlas mé spolužačky Jany. Bylo ji vždycky všude plno. „Ano, to
jsem já,“ odpověděla jsem ji s úsměvem na tváři a snažila se
nepozorovatelně doťapkat až na svoje místo.
Což se udělá mnohem a mnohem hůř,
než by se na první pohled mohlo znát. Víte, pokud nechodíte několik dnů a týdnů
do školy a všechno vám to prochází, nenajde se ve třídě moc lidí, kteří by vás
za to milovali. A pokud jste k tomu všemu úspěšná, nebude mít rád už vůbec
nikdo.
„Ale,… Šarlota se rozhodla ukázat
ve třídě?“ zaslechla jsem vedle sebe jedno jízlivého spolužáka. Hodila jsem po
něm významný úsměv a zalezla do své lavice. Alexa, která se mnou sdílela lavici
mi věnovala úsměv a všechny svoje věci přesunula z mojí půlky na tu svojí.
Tenhle flek jsme ulovily již v prváku a tenkrát bylo všechno jinak. Přesto
Alex zůstala sedět sama, za což jsem ji obdivovala, a za což jsem ji měla
doopravdy ráda. Jen sedávala na mém místě u zdi. A u topení. Když jsem se ale
zjevila ve škole, vždycky se odsunula.
„Ahoj,“ pozdravila mě a věnovala
mi další úsměv. „Ahoj,“ oplatila jsem ji to na stejno. Jen ten můj úsměv nebyl
tak široký a srdnatý. Necítila jsem se dobře ve školních lavicích. Ne, že by se
tam někdo cítil dobře. Ale já na ně prostě nebyla zvyklá. Ani na ty lidi.
A ti lidi nebyli zvyklí na mě. A
neměli mě rádi.
Naštěstí však zazvonilo na
hodinu. Já jen sklopila oči, odkudsi vylovila svůj sešit a rozhodla se věnovat
svoji pozornost látce dnešní hodiny.
Zůstala jsem po škole. Svým
způsobem. Nedělalo to radost mě, ani profesorům. Brala jsem jim volno, že jo.
Ale potřebovala jsem dopsat nějaké testy a tak jsem psala. Jeden test
z matiky a jeden z dějepisu. Poté nějaké doplňovaní háčků a čárek do
češtiny.
Až pak jsem se mohla na všechny
usmát a odejít domů. Nebo tam někam. Dnes jsem totiž výjimečně neměla trénink.
Čehož využil můj přítel Honza. Čekal mě před školou, kde mě taky patřičně uvítal.
Jedno medvědí objetí, jeden polibek na tvář a další rovnou na ústa.
„Ahojky, kámoško,“ pozdravil mě
s úsměvem a já na něj vyplázla jazyk. „Jasně, kámoši. Taky tě ráda vidím,“
řekla jsem mu.
Chtěl se jít najíst. Tak jsme
šli. Nejeli jsme do centra ani tramvají, ani autobusem. Možná proto, že to bylo
snad deset minut cesty a možná proto, že jsem se prostě chtěla projít. A tak
jsem se procházeli. Parkem, uličkami města.
Držela jsem jeho ruku a smála se.
A byla jsem šťastná. A on asi taky.
Nakonec jsme přesto zamířili do
jednoho z těch velkých fasfoodů, co má pobočky všude po světě. Chtěl mě
pozvat, ale já jsem to odmítla. Přestal se šklebit, až když jsem mu slíbila, že
mu budu krást hranolky.
On se postavil do fronty a já si
sedla k volnému stolu. Opřela jsem se lokty o stůl a čekala jsem na něj.
Necítila jsem se tady dobře. Není to tím, že bych nejedla, nebo snad držela
nějaké diety. Jedla jsem, když jsem chtěla jíst. Což moc často nebylo.
Trenér mě čas od času zvážil a
změřil. Čas od času mě poslal k nějakému podivnému lékaři, který si říkal
sportovní. Ten mě změřil, zvážil a nechal mě běhat na místě. Kontroloval poměr
svalů a tuků a svaloviny. A tak nějak všeho.
Nehlídala jsem si váhu, jen jsem
se občas neubránila tomu, abych přemýšlela, kolik metrů navíc budu muset večer
uběhnout, abych se zbavila kalorií téhle hranolky.
On mě však z myšlenek
vytrhl. Líbl mě do vlasů a položil přede mne podnos plný jídla. Burger,
hranolky, omáčky,… Mlsně se olízl a nabídl mi. Vzal jsem si hranolku a povídali
jsme si. Zase.
A já byla šťastná. Zase.
Chodila jsem do školy měsíc
v kuse Což nebylo zrovna obvyklé. Všechny světové poháry byly moc daleko a
republiku jsem zvládla bez nějakých větších příprav. A tak jsem se učila. Přece
jen – byla jsem v maturitním ročníku. Ne, že bych nezvládla dohnat učivo,
ale možná jsem chtěla strávit víc času s lidmi. Kteří mě sice nemají rádi,
a já je už nikdy neuvidím, ale i tak… Čtyři roky přece něco znamenají. Nebo ne?
Jednou v češtině se ke mně
Alexa naklonila a šeptla: „Chystáš se na Gaudeamus?“ A já se zamračila a
zavrtěla jsem hlavou. „Na co?“
„Gaudeamus,“ odpověděla znovu,
jen trochu zvýšila hlas. Češtinářka nám zrovna pouštěla nějaký film natočený
podle nějaké dobré knížky, ale nikdo ji nevnímal. Ani ji ani ten film.
Znovu jsem zavrtěla hlavou.
„Je to veletrh vysokých škol,“
odpověděla mi tedy znovu. Když jsem pozvedla obočí, zamračila se. „Furt říkáš,
že nevíš kam na vysokou. Tak jsem myslela, že by ti to třeba pomohlo.“ „Aha.“
Okamžik bylo ticho. Snažila jsem
se vnímat ten film, ale ruka i mozek se o to nesnažili. Kreslila jsem kolečka
do sešitu.
„A ty víš, kam chceš?“ zeptala
jsem se nakonec. Alexa neměla problém dostat se kamkoliv. Byla chytrá, měla
jedničky ze všech testů snad od prváku. Na co šáhla, to ji šlo. Dobře počítala,
uměla kreslit a dokonce hrála i housle. Byla prostě všestranný člověk. Ale
nebyla pyšná. To jsem na ni měla taky ráda.
„Nevím. Asi na pedagogiku, nebo
tak.“
„Aha.“
Pak bylo zase ticho.
Ne, že bychom si nepovídali, nebo
si neměli co říct. Jen vysoká byla téma, o které se nechtěl nikdo bavit
s nikým. Byli jsme na gymnázium a každému z náš bylo od prvního dne vtloukáváno
do hlavy, že jsme elita národa – budoucí lékaři, právníci a doktoři. Dívali se
na nás tak celý čtyři roky nejen ve škole, ale i doma. Každý – máma, táta,
babička i děda – čekali, že půjdeme studovat ještě další tři roky. Nebo pět,
šest. A nikdo z nás si z toho nic nedělat. Jen do teď.
Až teď každému na ramena spadla
tíha té obrovské zodpovědnosti. Nejen vůči nám, ale i vůči učitelům, ale hlavně
kvůli rodičům a prarodičům.
Někteří rodiče jsou vyučení
s maturitou, někteří možná ani tu maturitu nemají. A druzí mají před
jménem titul. A nejen jeden. Všichni chtějí, aby se jejich dítě dostalo na
vysokou. Všichni.
„A ty?“ zeptala se po chvíli
Alexa.
„Nevím. Fakt nevím. Pár škol mi
napsalo, že mě chtějí, že mi nabídnout stipendium, pokud je budu reprezentovat
a tak. Ale… nevím, je to fakt těžký.“
Alexa mlčela.
Nevěděla jsem proč, až do té
doby, než jsem zvedla oči od sešitu a podívala se na ni. Kdyby to bylo možné,
měla by naježené vlasy a vytažené drápky. Ale to nebylo možné, protože to byl
člověk, že jo. Ale ta zloba, která jí sršela z očí, byla nevyslovitelná.
„Aha,“ řekla jen. Na moment bylo
ticho, ale pak to řekla znovu: „Aha.“
Mlčela jsem a raději se jen
sklonila ke svému sešitu. Nekreslila jsem, ani nepsala. Jen jsem točila tužkou
v prstech.
„Celý čtyři roky mám samý
jedničky a chodím pravidelně do školy. Na přijímačky se učím už teď a má
strach, že mě nikam nikdo nevezme. Ale ty? Ty do školy skoro nechodíš, všechno
dopisuješ o týden později a skoro nic neumíš a tobě školy podlézají, abys mohla
u nich studovat?“ zašeptala zlostně.
Zmateně jsem se znovu narovnala.
Vlasy mi padaly do obličeje, tak jsem si je zastrčila za ucho. Ale mlčela jsem.
Co taky říct.
Naštěstí však zazvonilo. Učitelka
vypnula film a Alexa zmizela ze třídy. Ten den jsme měli už jen jazyky. Já
francouzštinu, ona němčinu. Už jsme se neviděla. Nepočkala na mě po obědě. A tak jsem šla domů. A na
trénink. A celou tu dobu přemýšlela o tom, že má vlastně pravdu.
Ani se mi nechce přemýšlet a hledat, po jaké době, tu je další kapitola Cesty za sny. Každopádně jsem se rozepsala, a kdybych nemusela psát pitomou seminárku do Sociálně-ekonomické geografie (nejdebilnější předmět ever. Vážně), tak bych psala ještě teď. Ale... není mi souzeno.
Tak doufám, že se vám bude dobře číst a že se vám to snad a možná bude i líbit :P
A prosím, nevšímjete si té velmi pochybné nadpisky. Nejsem super grafik. Vlastně nejsem vůbec grafik :D
A prosím, nevšímjete si té velmi pochybné nadpisky. Nejsem super grafik. Vlastně nejsem vůbec grafik :D
4 komentářů:
Hezký příběh:) a líbí se mi jak to je napsáno
Děkuji :)
Ták jo, tohle mě už docela vzalo. :) To, že přímé řeči dokážou člověka více vtáhnout do děje, bude asi pravda. Konečně se v příběhu začalo něco dít, tudíž jsem se bavila. Opravdu, tahle druhá kapitola se mi líbí daleko více, než úvod.
Začetla jsem se dokonce natolik, že jsem ani nevnímala pravopisné chyby, tudíž tam asi budou jen nějaké čárky nebo tak.
Doufám, že tam dojde k nějakému dalšímu zvratu, který všechno převrátí. Protože tohle je pěkné, čte se to hezky, ale je to takové moc... obyčejné. Chápeš doufám, jak to myslím. Nemyslím to zle, jen to, že příběhů ze života je opravdu hodně. Chce to nějak odlišit, nasadit tomu korunu. :)Přeji hodně štěstí.
Tvé psaní se mi líbí, čte se to pěkně, je to nenucené. Ale nestalo se mi ani u tohoto dílu, že bych se prostě nemohla dočkat dalšího. :)
To jsem ráda, že tě trochu vzalo ( i když pořád žádná akce ani napětí :D) I když je to pořád jenom úvod, davám si ještě tak dvě kapitoly, než se mi podaří dostat tam, kam chci, aby se něco začalo dít :D Docela se dívím, že jsi ty chyby neviděla, páč jich tam musí být požehnaně :D
K zvratu tam určitě dojde, ale zatím jsem v rozjedu :) A bude to takový příběh ze života (který určitě zas přeženu :D)
Díky za pochvalu stylu, to vždycky stejně nejvíc potěší :)
Okomentovat