neděle 14. dubna 2013

2. Lidská nespravedlnost


Po několika dnech svobody a odpočinku jsem byla nucena se znovu vrátit do školních lavic. V mém diáři se nashromáždilo až příliš mnoho testů, a v mých sešitech zase pro změnu až příliš mnoho otazníků. Ptání se po sociálních sítích již nestačilo, a proto jsem musela zamířit přímo do té proklaté budovy.
Týrání, týraní, týraní.

Doma jsem prohledala skříň, některé věci byli ještě v kufrech, Spousta v nich pračce. Mezi těmi tunami tepláků a sportovních triček (ve kterých se stoprocentně nejde zpotit – lež, lež, lež) se mi nakonec podařilo vyhrabat i něco, v čem bych mohla do školy. Nasoukala jsem se tedy do slim džínů, k nim zvolila obyčejné modré triko bez vzoru a přesto vše jsem ještě přehodila o číslo větší svetr, který jsem milovala na cestování. Někde jsem našla i rozvrh a zkontrolovala, co všechno dnes tedy mám a jestli to všechno mám připravené v batohu. Když jsem si to všechno odkývala, hodila jsem batoh na chodbu a ještě se rozhodla navštívit koupelnu. Nekontrovala jsem hodinku, prostě jsem si jen čistila zuby. A česala vlasy. A malovala obličej. Možná proto jsem byla tak v šoku, když mi při obouvání bot vypadl telefon z kapsy (naštěstí jsem ještě neměla dotykový telefon, ale starou Nokii, kterou jsem dostala snad ke svým patnáctinám. Nestěžovala jsem si, umělo to přehrávat písničky. A já nic víc stejně nepotřebovala). Když jsem ho zvedala, rozsvítila jsem display a na něm blikala čas, který se mi rozhodně nelíbil. Za pět minut osm?
Nahodila jsem tedy batoh na záda, bundou jsem se nezabývala (babí léto). Naštěstí jsem bydlela jen chvilku od školy a proto jsem se i rozběhla. Ale i tak mi po pár metrech došlo, že to prostě nestihnu. V paměti jsem vylovila svůj rozvrh a snažila se odhadnout, co teď můžeme mít. A tak nějak jsem dospěla k názoru, že dějepis.
Zatočila jsem směrem od školy a zastavila se v pekařství na rohu. Tady jsem si objednala snídani a tu jsem pak venku snědla. Ještě pár minut jsem se pak potulovala kolem (a při tom všem jsem se zastavila i v trafice, abych si koupila něco na čtení), a nakonec opravdu zamířila do školy.
Do skříňky jsem pak zamkla svoje tenisky a vydala se po schodech vzhůru, přímo do své třídy. Asi ve druhém patře zazvonilo a mě náhle překvapil ten dav lidí. Jeden, snad prvák, mě málem sejmul se schodů a já se jen tak přidržela zábradlí. Nakonec se mi však přece jen podařilo dostat se až do svoji třídy.
„Lotto?“ překvapil mě hned po vstupu do třídy hlas mé spolužačky Jany. Bylo ji vždycky všude plno. „Ano, to jsem já,“ odpověděla jsem ji s úsměvem na tváři a snažila se nepozorovatelně doťapkat až na svoje místo.
Což se udělá mnohem a mnohem hůř, než by se na první pohled mohlo znát. Víte, pokud nechodíte několik dnů a týdnů do školy a všechno vám to prochází, nenajde se ve třídě moc lidí, kteří by vás za to milovali. A pokud jste k tomu všemu úspěšná, nebude mít rád už vůbec nikdo.
„Ale,… Šarlota se rozhodla ukázat ve třídě?“ zaslechla jsem vedle sebe jedno jízlivého spolužáka. Hodila jsem po něm významný úsměv a zalezla do své lavice. Alexa, která se mnou sdílela lavici mi věnovala úsměv a všechny svoje věci přesunula z mojí půlky na tu svojí. Tenhle flek jsme ulovily již v prváku a tenkrát bylo všechno jinak. Přesto Alex zůstala sedět sama, za což jsem ji obdivovala, a za což jsem ji měla doopravdy ráda. Jen sedávala na mém místě u zdi. A u topení. Když jsem se ale zjevila ve škole, vždycky se odsunula.
„Ahoj,“ pozdravila mě a věnovala mi další úsměv. „Ahoj,“ oplatila jsem ji to na stejno. Jen ten můj úsměv nebyl tak široký a srdnatý. Necítila jsem se dobře ve školních lavicích. Ne, že by se tam někdo cítil dobře. Ale já na ně prostě nebyla zvyklá. Ani na ty lidi.
A ti lidi nebyli zvyklí na mě. A neměli mě rádi.
Naštěstí však zazvonilo na hodinu. Já jen sklopila oči, odkudsi vylovila svůj sešit a rozhodla se věnovat svoji pozornost látce dnešní hodiny.

Zůstala jsem po škole. Svým způsobem. Nedělalo to radost mě, ani profesorům. Brala jsem jim volno, že jo. Ale potřebovala jsem dopsat nějaké testy a tak jsem psala. Jeden test z matiky a jeden z dějepisu. Poté nějaké doplňovaní háčků a čárek do češtiny.
Až pak jsem se mohla na všechny usmát a odejít domů. Nebo tam někam. Dnes jsem totiž výjimečně neměla trénink. Čehož využil můj přítel Honza. Čekal mě před školou, kde mě taky patřičně uvítal. Jedno medvědí objetí, jeden polibek na tvář a další rovnou na ústa.
„Ahojky, kámoško,“ pozdravil mě s úsměvem a já na něj vyplázla jazyk. „Jasně, kámoši. Taky tě ráda vidím,“ řekla jsem mu.
Chtěl se jít najíst. Tak jsme šli. Nejeli jsme do centra ani tramvají, ani autobusem. Možná proto, že to bylo snad deset minut cesty a možná proto, že jsem se prostě chtěla projít. A tak jsem se procházeli. Parkem, uličkami města.
Držela jsem jeho ruku a smála se. A byla jsem šťastná. A on asi taky.
Nakonec jsme přesto zamířili do jednoho z těch velkých fasfoodů, co má pobočky všude po světě. Chtěl mě pozvat, ale já jsem to odmítla. Přestal se šklebit, až když jsem mu slíbila, že mu budu krást hranolky.
On se postavil do fronty a já si sedla k volnému stolu. Opřela jsem se lokty o stůl a čekala jsem na něj. Necítila jsem se tady dobře. Není to tím, že bych nejedla, nebo snad držela nějaké diety. Jedla jsem, když jsem chtěla jíst. Což moc často nebylo.
Trenér mě čas od času zvážil a změřil. Čas od času mě poslal k nějakému podivnému lékaři, který si říkal sportovní. Ten mě změřil, zvážil a nechal mě běhat na místě. Kontroloval poměr svalů a tuků a svaloviny. A tak nějak všeho.
Nehlídala jsem si váhu, jen jsem se občas neubránila tomu, abych přemýšlela, kolik metrů navíc budu muset večer uběhnout, abych se zbavila kalorií téhle hranolky.
On mě však z myšlenek vytrhl. Líbl mě do vlasů a položil přede mne podnos plný jídla. Burger, hranolky, omáčky,… Mlsně se olízl a nabídl mi. Vzal jsem si hranolku a povídali jsme si. Zase.
A já byla šťastná. Zase.

Chodila jsem do školy měsíc v kuse Což nebylo zrovna obvyklé. Všechny světové poháry byly moc daleko a republiku jsem zvládla bez nějakých větších příprav. A tak jsem se učila. Přece jen – byla jsem v maturitním ročníku. Ne, že bych nezvládla dohnat učivo, ale možná jsem chtěla strávit víc času s lidmi. Kteří mě sice nemají rádi, a já je už nikdy neuvidím, ale i tak… Čtyři roky přece něco znamenají. Nebo ne?
Jednou v češtině se ke mně Alexa naklonila a šeptla: „Chystáš se na Gaudeamus?“ A já se zamračila a zavrtěla jsem hlavou. „Na co?“
„Gaudeamus,“ odpověděla znovu, jen trochu zvýšila hlas. Češtinářka nám zrovna pouštěla nějaký film natočený podle nějaké dobré knížky, ale nikdo ji nevnímal. Ani ji ani ten film.
Znovu jsem zavrtěla hlavou.
„Je to veletrh vysokých škol,“ odpověděla mi tedy znovu. Když jsem pozvedla obočí, zamračila se. „Furt říkáš, že nevíš kam na vysokou. Tak jsem myslela, že by ti to třeba pomohlo.“ „Aha.“
Okamžik bylo ticho. Snažila jsem se vnímat ten film, ale ruka i mozek se o to nesnažili. Kreslila jsem kolečka do sešitu.
„A ty víš, kam chceš?“ zeptala jsem se nakonec. Alexa neměla problém dostat se kamkoliv. Byla chytrá, měla jedničky ze všech testů snad od prváku. Na co šáhla, to ji šlo. Dobře počítala, uměla kreslit a dokonce hrála i housle. Byla prostě všestranný člověk. Ale nebyla pyšná. To jsem na ni měla taky ráda.
„Nevím. Asi na pedagogiku, nebo tak.“
„Aha.“
Pak bylo zase ticho.
Ne, že bychom si nepovídali, nebo si neměli co říct. Jen vysoká byla téma, o které se nechtěl nikdo bavit s nikým. Byli jsme na gymnázium a každému z náš bylo od prvního dne vtloukáváno do hlavy, že jsme elita národa – budoucí lékaři, právníci a doktoři. Dívali se na nás tak celý čtyři roky nejen ve škole, ale i doma. Každý – máma, táta, babička i děda – čekali, že půjdeme studovat ještě další tři roky. Nebo pět, šest. A nikdo z nás si z toho nic nedělat. Jen do teď.
Až teď každému na ramena spadla tíha té obrovské zodpovědnosti. Nejen vůči nám, ale i vůči učitelům, ale hlavně kvůli rodičům a prarodičům.
Někteří rodiče jsou vyučení s maturitou, někteří možná ani tu maturitu nemají. A druzí mají před jménem titul. A nejen jeden. Všichni chtějí, aby se jejich dítě dostalo na vysokou. Všichni.
„A ty?“ zeptala se po chvíli Alexa.
„Nevím. Fakt nevím. Pár škol mi napsalo, že mě chtějí, že mi nabídnout stipendium, pokud je budu reprezentovat a tak. Ale… nevím, je to fakt těžký.“
Alexa mlčela.
Nevěděla jsem proč, až do té doby, než jsem zvedla oči od sešitu a podívala se na ni. Kdyby to bylo možné, měla by naježené vlasy a vytažené drápky. Ale to nebylo možné, protože to byl člověk, že jo. Ale ta zloba, která jí sršela z očí, byla nevyslovitelná.
„Aha,“ řekla jen. Na moment bylo ticho, ale pak to řekla znovu: „Aha.“
Mlčela jsem a raději se jen sklonila ke svému sešitu. Nekreslila jsem, ani nepsala. Jen jsem točila tužkou v prstech.
„Celý čtyři roky mám samý jedničky a chodím pravidelně do školy. Na přijímačky se učím už teď a má strach, že mě nikam nikdo nevezme. Ale ty? Ty do školy skoro nechodíš, všechno dopisuješ o týden později a skoro nic neumíš a tobě školy podlézají, abys mohla u nich studovat?“ zašeptala zlostně.
Zmateně jsem se znovu narovnala. Vlasy mi padaly do obličeje, tak jsem si je zastrčila za ucho. Ale mlčela jsem. Co taky říct.
Naštěstí však zazvonilo. Učitelka vypnula film a Alexa zmizela ze třídy. Ten den jsme měli už jen jazyky. Já francouzštinu, ona němčinu. Už jsme se neviděla. Nepočkala  na mě po obědě. A tak jsem šla domů. A na trénink. A celou tu dobu přemýšlela o tom, že má vlastně pravdu.

Tumblr_lv4jmpirns1qbjt25o1_500_large

Ani se mi nechce přemýšlet a hledat, po jaké době, tu je další kapitola Cesty za sny. Každopádně jsem se rozepsala, a kdybych nemusela psát pitomou seminárku do Sociálně-ekonomické geografie (nejdebilnější předmět ever. Vážně), tak bych psala ještě teď. Ale... není mi souzeno.
Tak doufám, že se vám bude dobře číst a že se vám to snad a možná bude i líbit :P
A prosím, nevšímjete si té velmi pochybné nadpisky. Nejsem super grafik. Vlastně nejsem vůbec grafik :D

4 komentářů:

Malý Kapustňák řekl(a)...

Hezký příběh:) a líbí se mi jak to je napsáno

Tempé řekl(a)...

Děkuji :)

Katy chan řekl(a)...

Ták jo, tohle mě už docela vzalo. :) To, že přímé řeči dokážou člověka více vtáhnout do děje, bude asi pravda. Konečně se v příběhu začalo něco dít, tudíž jsem se bavila. Opravdu, tahle druhá kapitola se mi líbí daleko více, než úvod.
Začetla jsem se dokonce natolik, že jsem ani nevnímala pravopisné chyby, tudíž tam asi budou jen nějaké čárky nebo tak.
Doufám, že tam dojde k nějakému dalšímu zvratu, který všechno převrátí. Protože tohle je pěkné, čte se to hezky, ale je to takové moc... obyčejné. Chápeš doufám, jak to myslím. Nemyslím to zle, jen to, že příběhů ze života je opravdu hodně. Chce to nějak odlišit, nasadit tomu korunu. :)Přeji hodně štěstí.
Tvé psaní se mi líbí, čte se to pěkně, je to nenucené. Ale nestalo se mi ani u tohoto dílu, že bych se prostě nemohla dočkat dalšího. :)

Tempé řekl(a)...

To jsem ráda, že tě trochu vzalo ( i když pořád žádná akce ani napětí :D) I když je to pořád jenom úvod, davám si ještě tak dvě kapitoly, než se mi podaří dostat tam, kam chci, aby se něco začalo dít :D Docela se dívím, že jsi ty chyby neviděla, páč jich tam musí být požehnaně :D

K zvratu tam určitě dojde, ale zatím jsem v rozjedu :) A bude to takový příběh ze života (který určitě zas přeženu :D)

Díky za pochvalu stylu, to vždycky stejně nejvíc potěší :)

Okomentovat

 
Copyright © 2010 Nothing is impossible. All rights reserved.
Blogger Template by