neděle 17. února 2013

5. Návrat do reality




Byla jsem naštvaná, ale pořádně jsem nevěděla na co. Jeden z mnoha faktorů byla jistě návštěva dvou mužů, ale vnitřně jsem věděla, že to byla jen poslední kapka.
Dala jsem vařit vodu na kávu, do hrníčku nasypala dvě lžičky a přidala lžičku cukru. Voda za okamžik klapla a já kávu zalila zhruba do poloviny. Míchala jsem lžičkou a myšlenkama přitom byla úplně jinde. S hlasitým povzdechem jsem otevřela tajné zásoby mojí rodiny a vytáhla z tama několik let starý alkohol, kterým jsem místo mléka dolila kávu. Láhev jsem se nechala stát na stole a s hrníčkem v ruce jsem se odebrala do pokoje. Zapnula jsem televizi, ale nic v ní nebylo. Nechtělo se mi ale dívat jen tak z okna, tak jsem to nechala na nejnovějším dílu přiblbého romantického seriálu.

Pokojně jsem popíjala svůj kávový koktejl, když mi v kapse zavibroval telefon. Vytáhla jsem ho z kapsy, zatímco druhou rukou jsem se nakláněla ke stolku, abych na něj odložila hrnek. Rychle jsem zkontrovala číslo, jestli zase nevolají ti dva blázni, a až poté jsem zmáčkla zelené tlačítko na příjem hovoru.
„Johnson, prosím?“ zahuhlala jsem do telefonu. Nohy jsem vymrštila na gauč a složila je pod sebe.
„Tady Grillo,“ překvapil mě z New Yorku hlas mého šéfa, „Jennifer, vím, že toho teď máš hodně, ale já už tě tady opravdu potřebuji. Pokud se do týdne nevrátíš zpátky, máš padáka.“ „A-ano,“ vykoktala jsem ze sebe. „Ano, pane Grillo. Budu tam.“ „To rád slyším,“ ubezpečil mně můj šéf a poté telefon položil. Překvapeně jsem zírala na telefon v ruce. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady už měsíc.
Je pravda, že jsem přestala vnímat čas, ale netušila jsem, že až tak moc. Vypla jsem tedy televizi, rychle do sebe hodila zbytek vařící kávy a vytelefonovala letišní společnost, na kdy mi sežene nejlevnější lístky do New Yorku.
Ano, byl čas vrátit se zpátky do reality. Jen já jsem si to nechtěla přiznat, a proto jsem realitu přestala vnímat úplně.

Měla jsem na sobě svůj oblíbený červený kabátek, sukni a černé silonky. V Chicagu mi byla sice trochu zima, ale cestu na letiště jsem přežila. V New Yorku mě ale překvapil sníh, který se snášel na zem.
Chápejte mne, žiji v New Yorku již několik let, a nikdy tu v listopadu nesněžilo. Nikdy. Ano, v Chicagu sněží v listopadu furt, ale v New Yorku?!
Odchytla jsem první taxi a třepala se celou cestu až domů. Vyplajzla jsem vysokou částku (mnohem větší, než jakou bych platila v Chicagu) a rychle se utíkala schovat domů. Schody do svého bytu jsem vyběhla až nepřirozeně rychle. Nedočkavě jsem pak vrazila klíče do zámku a spokojeně zaplula do svého malého bytu. Kufry zůstaly ležet na chodbě, já sama sobě darovala sprchu a poté se převlékla do prvního trika, které mi vypadlo ze skříně. Pustila jsem si televizi a zachumlala se do peřiny. Zatímco pohledný třicátník četl zprávy s nechutným jižanským přízvukem, já se pomalu propadala do krajiny snů. Doma. A to bylo to všechno, co jsem potřebovala.

Druhý den ráno mě vzbudil budík. Překvapivě jsem rozlepila oči od sebe a podívala se na hodinky. Bylo moc brzo ráno a já byla v New Yorku. V zasněženém New Yorku. Okamžik mi trvalo, než mi došlo, že jsem už doma a musím do práce.
S námahou jsem se tedy vyškrábala z postele a vydala se do koupelny. Po pár minutách jsem odtud ale opět vyplula. Po dlouhé době jsem zase chytla na všechny svoje malovátka – oči jsem měla obtáhnuté a zvýrazněné. Na tvářích vrstvu krému, jehož etiketa hlásala krásnou a sjednocenou pleť. A samozřejmě špetka lesku na rtech.
V prstech jsem žmoulala gumičku do vlasů, zatímco jsem se přehrabovala ve útrobách skříně. Je pravda, že většina věcí byla ještě v kufrech, a proto jsem se u skříně zdržela poněkud déle, než jsem měla v plánu. Nakonec jsem si ale oblékla delší svetr hnědé barvy a k němu asi poslední džíny v mé skříně. Vlasy jsem si sepnula do gumičky a pospíchala do kuchyně ulovit poslední zbytky jídla. Bohužel jsem zapomněla nakoupit a pak jsem zapomněla i na to, že jsem zapomněla.
Vzteklá jsem se tedy nasoukala do kabátu, zkontrolovala kabelku a vyřítila se ze dveří.
Venku byla ještě tma a tak jsem svižný krok. New York jsem milovala, ale i tak mi pořád někdy naháněl hrůzu. Byla jsem ráda, když jsem se svezla do podzemního bezpečí metra a byla jsem opravdu překvapená, když jsem vylezla a mě na hlavu dopadli nové sněhové vločky. V ten moment jsem byla opravdu ráda za ten teplý svetr, co mi zůstal ve skříni.
Ještě několik minut jsem se plížila nejrůznějšími uličkami, než se přede mnou konečně zjevila velká budová obchodní střediska. Protáhla jsem krok ještě více a služebním krokem vklouzla dovnitř.
Snažila jsem se tvářit jako neviditelná a celkem se mi to i dařilo. Alespoň do té doby, než jsem se dostala do šatny. Se sklopenou hlavou jsem se dostala až ke svojí skříňce a v momentě, kdy jsem strčila klíček do zámku jsem za sebou zaslechla hlasité: „Jenny!! Panebože, Jenny, jsi to ty?“
S povzdechem jsem se obrátila. Ten pištivý hlas bych poznala kdekoliv. Byla to Alexis. Vnadnatá čtyřicítka s peroxidem ve vlasech. Na rozdíl od většiny z nás ji práce bavila. Nebrala ji jen jako přechod mezi tím, co je a co bude. Školu nikdy nedostudovala a přesto měla manžela a doma dvě malé dětil. Překypovala optimismem a falešnými úsměvy. Byla vždycky všude. A vždycky všechno věděla jako první. „Ahoj, Al. Jsem ráda, že tě vidím,“ zazubila jsem se na ni a z úst se mi vydral ten nejmilejší tón, kterého jsem byla schopná.
„Panebože kde jsi byla celou tu dobu?“ „Já,…“ chtěla jsem ji odpovědět, ale měla jsem pocit, že o mojí odpověď vlastně ani nestojí. Zvesela mluvila dál. O tom, kdo s kým nově randí, o tom kdo s kým se rozešel, o tom kdo dostal přidáno a hlavně o tom, že Anna je těhotná! Panebože, dítě! Jůůůůů.
Já se zatím převlékla. Vysoké kozačky jsem vyměnila za zdravotní obuv a přes svetr přehodila zástěru s logem obchoďáku. Sem tam jsem přikývla, aby to vypadalo, že ji poslouchám. Alexis to stačilo.
Spíše omylem se mi podařilo zachytit, její „Tak co, kde jsi byla? Na dovolené?“ Zabouchla jsem skříňku a klíče od ní jsem strčila do kapsy. „Zařizovala jsem pohřeb svojí sestry.“
Pohled Alexis se změnil. Její ústa se nedovřely a oči ji náhle zjihly. „To je mi líto.“ Pronesla po chvilce ticha a poté se tiše vypařila.
Jasně, mě taky.
S hlasitých povzdechem jsem zmizela v uličkách obchoďáku. Přece jen pokladna číslo čtyři mě už čeká.

Tumblr_mhw4vpkncx1s0xjvpo1_500_large

Tak nějak ani nevím, co k tomu říct. Snažila jsem se, psala jsem dlouho s velkýma přestávkami. A hlavně jsem se přitom skvěle uvolnila z problémů, které mi začínají v posledních dnech padat na hlavu. 

2 komentářů:

marvel23 řekl(a)...

Sakryš, vždycky mě stihneš tak akorát navnadit na čtení a pak to tak nemilosrdně usekneš! :D Moc pěkně napsané, jako vždy. Už se těším, až se zjeví ti Winchesterovic holomci a obrátí Jenny život na ruby. ;)

Tempé řekl(a)...

Jo, jsem zlá. Ráda přestávám psát v okamžiku, kdy se začíná něco dít. Hahaha (ehm, pokus oďábelský smích)

Okomentovat

 
Copyright © 2010 Nothing is impossible. All rights reserved.
Blogger Template by