V minulé kapitole jsme se seznámili s mladou Jenny Johnson ve velmi nemilý den - v den, kdy se dozvěděla o smrti své starší sestry Angely.
Před budovou soudního lekářství
stálo policejní auto. Nesvítilo, neblikalo, ani nepískalo. Jen tam stálo a
čekalo. Na mě.
Pomalu jsem otevřela přední dveře
a vklouzla dovnitř. Nahmatala jsem bezpečností pás a ten přes sebe natáhla.
Policista se na mně zadíval.
„Jste v pořádku, slečno?“ Nevím, jak se mu to povedlo, ale z jeho
hlasu z něla upřímná lítost. Neměla jsem odvahu otočit se na něj a podívat
se mu do očí. Třeba bych zjistila, že tón hlasu není všechno. Že ta lítost je
jen falešná přetvářka. Ano, samozřejmě. Samozřejmě, že ta lítost není skutečná.
Vždyť… komu by záleželo na mně?
A tak jsem mu odpověděla, že jsem
v pořádku, ale že chci raději zavézt domů. Hned. On nastartoval a zeptal
se na adresu. V paměti jsem pátrat nemusela. Moje stará chicagská adresa
mi naskočí i teď jako první, pokud se mě někdo zeptá, kde bydlím. Policista
Meyer, jak se psalo na jeho jmenovce, pootočil volantem a my se za tichého
předení motoru rozjeli.
Natočila jsem hlavu tak, abych se
dívala z okýnka. Byl říjen, podzim. Listí pomalu opadalo a město se halilo
do mlhy. Ideální počasí. Pan Meyer zapnul radio, snad aby mě přivedl na jiné
myšlenky. Ale ucoudaný tirák na téma nikdy nekončící lásky ve mně teda
vzbuzoval všechno, jenom ne optimismus.
A právě proto jsem byla tak ráda,
když konečně zastavil před starým, cihlovým domem. Otevřela jsem dveře snad ještě
před zastavením a utíkala dozadu auta, kde byly moje zavazadla. Sportovní tašku
jsem přehodila přes rameno a kufr do ruky. „Nechete pomoc?“ „Ne, děkuji,“
opáčila jsem hned a vydala se k mému starému domovu. Otevřel mi, klíčky
jsem už dávno neměla, a ten útlý svazeček klíčů mi strčil do ruky. „Slečno,
kdybyste něco potřebovala…“ Zkusil to na mne znovu. „Ne, díky,“ zamumlala jsem
se a vklouzla do tepla. Otevírala pusu, aby řekl ještě něco, ale já mu
zabouchla před nosem. Už žádné další lítostné řeči.
Kufr i tašku jsem nechala za
dveřmi a rozběhla se ke schodišti, které vedlo o patro výš. Hned naproti němu
byl můj starý pokoj. Rozrazila jsem dveře a zůstala omámeně stát na prahu
dveří.
Babička nechala všechno přesně
tak, jak to vypadalo v den, kdy jsem utekla. Skříň byla otevřená a přes
její dveře přehozeno několik kousků oblečení. To jak jsem spěchala. Postel byla
rozestalá a v útrobách peřin leželo moje maturitní vysvědčení společně
s dopisem na rozloučenou. Nemusela jsem chodi blíž, abych si toho všimla.
Písmo bylo rozmazené od slz a papír samotný ochmataný.
Pomalu jsem vstoupila dovnitř
pohled upřený na stěny. Ty tapety mi byly odporné ještě teď. Fuj. Když mi
umřeli rodiče, babička pro nás se sestrou připravila pokoje. Nevím, proč ten
můj byl celý vytapetován na růžovo. Možná proto, že jsem byla opravdu malá.
Možná proto, že růžová je barva holčiček. Ale když jsem se vzpamatovala ze
smrti rodičů, trvala jsem na tom, že ty tapety musí domů. Babička mi to
slibovala. Několik let. Ale nikdy se tak nestalo a já je začala polepovat
plakáty s hvězdami té doby. Babička je jednou za čas strhla, protože ten
polonahý chlápek s kytarou v ruce přece není vhodný pro mladou
slečnu. Ale já jsem na to byla zvyklá a proto jsem měla vždy řadu dalších tapet
v záloze. Byl to jeden z mnoha bojů, které jsme s babičkou mezi
sebou měli.
Babička mi nikdy nerozuměla a já
ji to neměla za zlé. Já zase nikdy nerozuměla jí.
Vklouzla jsem do postele a vedle
sebe položila dopis i maturitní vysvědčení. Teď jsem ty věci mohla vyhodit.
Stejně už nikoho nezajímali. S pohledem upřeným vzhůru na několik
fosforujících hvězdiček a se slzami v očích jsem několik minut a hodin
přemýšlela. Nad maličkostmi, nad minulostí. Ale nakonec jsem usnula. Jen škoda,
že jsem nevěděla, že je to na delší dobu můj poslední spánek.
Ráno jsem se nevzbudila sama,
kdepak. Mám ráda spánek a proto bych se tak brzo ráno nikdy neprobudila bez
cizího zavinění. V kapse od riflí, které jsem včera nesundala mi vytrvale
vibroval telefon a zvuk vyzváněcí melodie mě donutil posadit se. Rozmrzele jsem
ho vylovila z kapsy zrovna v momentě, kdy se dotyčný rozmyslel
telefon položit. Z přimhouřenýma očima jsem začala pátrat po tom, kdo že
mi to tak brzo ráno volal, aby mne vzbudil. Ale dotyčný se přihlásil sám a já mu
to tentokrát už vzala.
„Prosím?“ zamumlala jsem
rozespalým hlasem.
„Mluvím s Jennifer Johnson?“
ozval se ze sluchátka zvučný, mužský hlas.
„Ano,“ odpověděla jsem okamžitě a
hned dodala další otázku. „A vy jste…?“
„Peter Clavell, právník. Na stole
mi leží několik složek s vaším jménem, mohla byste se prosím dostavit do
mojí kanceláře?“ Nechápavě jsem nazvedla obočí, protože jsem neměla ani to
nejmenší ponětí, o čem ten muž mluví. „Prosím? Složky?“ řekla jsem proto
zmateně. Poposedla jsem mezitím na kraje postele. Přehodila jsem si nohu přes
nohu, ale upnuté riflové kalhoty se mi nepříjemně zaryly do boků. Povolila jsem
si proto knoflíček a zaposlouchala se do toho, co ten muž povídal. „Mám na
starosti vaše dědické nároky. Po smrti vaší sestry jste jako jediný zbývající člen
rodiny podědila její dům a samozřejmě i další její majetek – například váš
rodný dům. Samozřejmě tu zbývá ještě několik maličkostí po smrti vašich
prarodičů a rodičů, které se automaticky přepisují na vás.“ „Aha,“ zamumla
jsem. Nebyla jsem sice o nic moudřejší než před pár minutami, ale aspoň jsem
pochopila nutnost své přítomnosti. „A můžu vás poprosit o adresu?“ řekla jsem
ještě a muž mi ji ochotně nadiktoval i s časem, kdy jsem měla dorazit.
Do té dané hodiny zbývala ještě
chvilka času a tak jsem se rozhodla navštvit koupelnu. Vynesla jsem také kufry
nahoru a převlékla se. Když jsem zapínala poslední knoflíček od fialového
svetříku, zazvonil mi znovu telefon.
„Jennifer Johnson, prosím,“
představila jsem se raději rovnou.
„Dobrý den, tady pohřební služba
Styron a syn. Dovolujeme si vám pokondulovat k smrti vaší sestry a zároveň
bychom si vám dovolili představit některé služby z naší nabídky.“
Zakroužila jsem očima a několik minut poslouchala žblebtaní starého pána.
Nakonec jsem mu slíbila, že se dostavím a vyřeším i všechny maličkosti ohledně
pohřbu. Pán mi nakonec ještě jednou popřál upřímnou soustrast a já konečně
zavěsila.
Před odchodem do kanceléře jsem
si ještě uvařila kávu, bez které jsem si nedokázala představit svůj den a poté
vykročila do mlhy, která se rozhodla zahalit město pro dnešní den.
Netušila jsem, kolik věcí je
třeba zařídit. Ani kolik síly mě to bude stát. Spala jsem jen několik málo
hodin, pila mnohem více kávy a téměř nejedla. Celý den mi pak samozřejmě bylo
hrozně a já to řešila jen dalšími prášky.
Sestřin pohřeb byl vlastně
osvobozením. Znamenalo to konec téměř všeho vyřizování. Sice jsem musela ještě vyřídit
prodej a hlavně vystěhování sestřina doma a nakonec i mého rodného domu, ale to
už nehořelo. To bych zvládla i z New Yorku.
Ten den jsem se oblékla prostě –
na nohy natáhla černé silonky a přes hlavu přetáhla jednoduché černé šaty bez
jakéhokoliv zdobení. Vlasy sepnula do culíku. Také jsem se to zvládla bez
líčení.
Nezbývalo mi nic jiného, než se
obléct do kabátu a nastoupit do taxíku, který na mě již čekal.
Ani nevím, kolikrát jsem tou
cestou ke krematoriu kráčela, ale párkrát už to bylo. Dneska to však bylo jiné.
Věděla jsem, že je to naposledy.
V hale pro nejbližší rodinu
a přátelé jsem seděla sama. Stejně jako jsem sama seděla v první řadě.
Poslouchala jsem písničky,
vzpomínala. Brečela jsem.
Rakev postupně zmizela a mě
konečně docvakli poslední maličkosti. Byl to konec – konec všeho. Moje sestra
byla pryč. Navždycky. Moje rodina byla pryč. Navždycky.
Musela jsem se postavit, ale moje
nohy byly jako z rosolu. Slzy mi nepřestávali téct z očí. Lidé ke mně
postupně přicházeli a kondovali mi. Většinu z nich jsem nikdy neviděla.
Někteří jen stiskli ruku, někteří mě objali. Někteří řekli, jak jim je to líto,
někteří jen zamumlali upřímnou soustrast.
„Upřímnou soustrast,“ popřál mi
vysoký muž, „Angela byla vážně skvělá. Mrzí mě, že jsme ji nezvládli zachránit.“
Nevěřícně jsem vytřeštila uslzené oči na něj, ale šok mi nedovolil se pohnout z místa.
Místo toho jsem přijala ruku dalšího muže. „Upřímnou soustrast. Jsi další na
řadě, mimochodem,“ řekl zcela zřetelně a podobně jako jeho předchůdce mi zmizel
v davu.
Jediným důkazem toho zvláštního
setkání byl užmloulaný papírek s telefonním číslem, který mi zůstal v ruce…
Fajn, příznávám to - je to strašně divný. Strašně moc.
Ale strašně špatně se mi to psalo, furt jsem se nemohla trefit do noty, furt to bylo jinak, než jsem chtěla a furt jsem něco přepisovala a dopisovala. Zhruba tak od půlky, kdy to furt nebylo ono, jsem přestala opisovat a dopisovat a psala prostě to, co se mi dostalo pod ruku. Už jsem neměla sílu si to po sobě přečíst a proto je tak možný vyšší výskyt překlepů a omylů. Ale já bych to jinak zas přepisovala :D
2 komentářů:
Ach!
Doufám, že už píšeš další pokračování, protože... protože tohle je na mě trochu moc! A to je teprv začátek, aaaa! :D Chci vědět, co se staneeee :D
A jen tak mimochodem; ne, není to divné. Já jsem to přečetla raz dva a všechny popisy jsem si živě představila! :)
Zpravidla po dopsání kapitoly propadám euforii a několik prvních řádků napíšu a pak mám dlouuuuho pauzu :D Pak těch několik řádků přepíšu a dopíšu :D A pak zas nic :D
Okomentovat