sobota 22. prosince 2012

2. Smuteční





V minulé kapitole jsme se seznámili s mladou Jenny Johnson ve velmi nemilý den - v den, kdy se dozvěděla o smrti své starší sestry Angely.


Před budovou soudního lekářství stálo policejní auto. Nesvítilo, neblikalo, ani nepískalo. Jen tam stálo a čekalo. Na mě.
Pomalu jsem otevřela přední dveře a vklouzla dovnitř. Nahmatala jsem bezpečností pás a ten přes sebe natáhla.
Policista se na mně zadíval. „Jste v pořádku, slečno?“ Nevím, jak se mu to povedlo, ale z jeho hlasu z něla upřímná lítost. Neměla jsem odvahu otočit se na něj a podívat se mu do očí. Třeba bych zjistila, že tón hlasu není všechno. Že ta lítost je jen falešná přetvářka. Ano, samozřejmě. Samozřejmě, že ta lítost není skutečná. Vždyť… komu by záleželo na mně?
A tak jsem mu odpověděla, že jsem v pořádku, ale že chci raději zavézt domů. Hned. On nastartoval a zeptal se na adresu. V paměti jsem pátrat nemusela. Moje stará chicagská adresa mi naskočí i teď jako první, pokud se mě někdo zeptá, kde bydlím. Policista Meyer, jak se psalo na jeho jmenovce, pootočil volantem a my se za tichého předení motoru rozjeli.
Natočila jsem hlavu tak, abych se dívala z okýnka. Byl říjen, podzim. Listí pomalu opadalo a město se halilo do mlhy. Ideální počasí. Pan Meyer zapnul radio, snad aby mě přivedl na jiné myšlenky. Ale ucoudaný tirák na téma nikdy nekončící lásky ve mně teda vzbuzoval všechno, jenom ne optimismus.
A právě proto jsem byla tak ráda, když konečně zastavil před starým, cihlovým domem. Otevřela jsem dveře snad ještě před zastavením a utíkala dozadu auta, kde byly moje zavazadla. Sportovní tašku jsem přehodila přes rameno a kufr do ruky. „Nechete pomoc?“ „Ne, děkuji,“ opáčila jsem hned a vydala se k mému starému domovu. Otevřel mi, klíčky jsem už dávno neměla, a ten útlý svazeček klíčů mi strčil do ruky. „Slečno, kdybyste něco potřebovala…“ Zkusil to na mne znovu. „Ne, díky,“ zamumlala jsem se a vklouzla do tepla. Otevírala pusu, aby řekl ještě něco, ale já mu zabouchla před nosem. Už žádné další lítostné řeči.
Kufr i tašku jsem nechala za dveřmi a rozběhla se ke schodišti, které vedlo o patro výš. Hned naproti němu byl můj starý pokoj. Rozrazila jsem dveře a zůstala omámeně stát na prahu dveří.
Babička nechala všechno přesně tak, jak to vypadalo v den, kdy jsem utekla. Skříň byla otevřená a přes její dveře přehozeno několik kousků oblečení. To jak jsem spěchala. Postel byla rozestalá a v útrobách peřin leželo moje maturitní vysvědčení společně s dopisem na rozloučenou. Nemusela jsem chodi blíž, abych si toho všimla. Písmo bylo rozmazené od slz a papír samotný ochmataný.
Pomalu jsem vstoupila dovnitř pohled upřený na stěny. Ty tapety mi byly odporné ještě teď. Fuj. Když mi umřeli rodiče, babička pro nás se sestrou připravila pokoje. Nevím, proč ten můj byl celý vytapetován na růžovo. Možná proto, že jsem byla opravdu malá. Možná proto, že růžová je barva holčiček. Ale když jsem se vzpamatovala ze smrti rodičů, trvala jsem na tom, že ty tapety musí domů. Babička mi to slibovala. Několik let. Ale nikdy se tak nestalo a já je začala polepovat plakáty s hvězdami té doby. Babička je jednou za čas strhla, protože ten polonahý chlápek s kytarou v ruce přece není vhodný pro mladou slečnu. Ale já jsem na to byla zvyklá a proto jsem měla vždy řadu dalších tapet v záloze. Byl to jeden z mnoha bojů, které jsme s babičkou mezi sebou měli.
Babička mi nikdy nerozuměla a já ji to neměla za zlé. Já zase nikdy nerozuměla jí.
Vklouzla jsem do postele a vedle sebe položila dopis i maturitní vysvědčení. Teď jsem ty věci mohla vyhodit. Stejně už nikoho nezajímali. S pohledem upřeným vzhůru na několik fosforujících hvězdiček a se slzami v očích jsem několik minut a hodin přemýšlela. Nad maličkostmi, nad minulostí. Ale nakonec jsem usnula. Jen škoda, že jsem nevěděla, že je to na delší dobu můj poslední spánek.

Ráno jsem se nevzbudila sama, kdepak. Mám ráda spánek a proto bych se tak brzo ráno nikdy neprobudila bez cizího zavinění. V kapse od riflí, které jsem včera nesundala mi vytrvale vibroval telefon a zvuk vyzváněcí melodie mě donutil posadit se. Rozmrzele jsem ho vylovila z kapsy zrovna v momentě, kdy se dotyčný rozmyslel telefon položit. Z přimhouřenýma očima jsem začala pátrat po tom, kdo že mi to tak brzo ráno volal, aby mne vzbudil. Ale dotyčný se přihlásil sám a já mu to tentokrát už vzala.
„Prosím?“ zamumlala jsem rozespalým hlasem.
„Mluvím s Jennifer Johnson?“ ozval se ze sluchátka zvučný, mužský hlas.
„Ano,“ odpověděla jsem okamžitě a hned dodala další otázku. „A vy jste…?“
„Peter Clavell, právník. Na stole mi leží několik složek s vaším jménem, mohla byste se prosím dostavit do mojí kanceláře?“ Nechápavě jsem nazvedla obočí, protože jsem neměla ani to nejmenší ponětí, o čem ten muž mluví. „Prosím? Složky?“ řekla jsem proto zmateně. Poposedla jsem mezitím na kraje postele. Přehodila jsem si nohu přes nohu, ale upnuté riflové kalhoty se mi nepříjemně zaryly do boků. Povolila jsem si proto knoflíček a zaposlouchala se do toho, co ten muž povídal. „Mám na starosti vaše dědické nároky. Po smrti vaší sestry jste jako jediný zbývající člen rodiny podědila její dům a samozřejmě i další její majetek – například váš rodný dům. Samozřejmě tu zbývá ještě několik maličkostí po smrti vašich prarodičů a rodičů, které se automaticky přepisují na vás.“ „Aha,“ zamumla jsem. Nebyla jsem sice o nic moudřejší než před pár minutami, ale aspoň jsem pochopila nutnost své přítomnosti. „A můžu vás poprosit o adresu?“ řekla jsem ještě a muž mi ji ochotně nadiktoval i s časem, kdy jsem měla dorazit.
Do té dané hodiny zbývala ještě chvilka času a tak jsem se rozhodla navštvit koupelnu. Vynesla jsem také kufry nahoru a převlékla se. Když jsem zapínala poslední knoflíček od fialového svetříku, zazvonil mi znovu telefon.
„Jennifer Johnson, prosím,“ představila jsem se raději rovnou.
„Dobrý den, tady pohřební služba Styron a syn. Dovolujeme si vám pokondulovat k smrti vaší sestry a zároveň bychom si vám dovolili představit některé služby z naší nabídky.“ Zakroužila jsem očima a několik minut poslouchala žblebtaní starého pána. Nakonec jsem mu slíbila, že se dostavím a vyřeším i všechny maličkosti ohledně pohřbu. Pán mi nakonec ještě jednou popřál upřímnou soustrast a já konečně zavěsila.
Před odchodem do kanceléře jsem si ještě uvařila kávu, bez které jsem si nedokázala představit svůj den a poté vykročila do mlhy, která se rozhodla zahalit město pro dnešní den.

Netušila jsem, kolik věcí je třeba zařídit. Ani kolik síly mě to bude stát. Spala jsem jen několik málo hodin, pila mnohem více kávy a téměř nejedla. Celý den mi pak samozřejmě bylo hrozně a já to řešila jen dalšími prášky.
Sestřin pohřeb byl vlastně osvobozením. Znamenalo to konec téměř všeho vyřizování. Sice jsem musela ještě vyřídit prodej a hlavně vystěhování sestřina doma a nakonec i mého rodného domu, ale to už nehořelo. To bych zvládla i z New Yorku.
Ten den jsem se oblékla prostě – na nohy natáhla černé silonky a přes hlavu přetáhla jednoduché černé šaty bez jakéhokoliv zdobení. Vlasy sepnula do culíku. Také jsem se to zvládla bez líčení.
Nezbývalo mi nic jiného, než se obléct do kabátu a nastoupit do taxíku, který na mě již čekal.

Ani nevím, kolikrát jsem tou cestou ke krematoriu kráčela, ale párkrát už to bylo. Dneska to však bylo jiné. Věděla jsem, že je to naposledy.
V hale pro nejbližší rodinu a přátelé jsem seděla sama. Stejně jako jsem sama seděla v první řadě.
Poslouchala jsem písničky, vzpomínala. Brečela jsem.
Rakev postupně zmizela a mě konečně docvakli poslední maličkosti. Byl to konec – konec všeho. Moje sestra byla pryč. Navždycky. Moje rodina byla pryč. Navždycky.
Musela jsem se postavit, ale moje nohy byly jako z rosolu. Slzy mi nepřestávali téct z očí. Lidé ke mně postupně přicházeli a kondovali mi. Většinu z nich jsem nikdy neviděla. Někteří jen stiskli ruku, někteří mě objali. Někteří řekli, jak jim je to líto, někteří jen zamumlali upřímnou soustrast.
„Upřímnou soustrast,“ popřál mi vysoký muž, „Angela byla vážně skvělá. Mrzí mě, že jsme ji nezvládli zachránit.“ Nevěřícně jsem vytřeštila uslzené oči na něj, ale šok mi nedovolil se pohnout z místa. Místo toho jsem přijala ruku dalšího muže. „Upřímnou soustrast. Jsi další na řadě, mimochodem,“ řekl zcela zřetelně a podobně jako jeho předchůdce mi zmizel v davu.
Jediným důkazem toho zvláštního setkání byl užmloulaný papírek s telefonním číslem, který mi zůstal v ruce…
Tumblr_m00skbvoal1qjdf1co1_500_large

Fajn, příznávám to - je to strašně divný. Strašně moc.
Ale strašně špatně se mi to psalo, furt jsem se nemohla trefit do noty, furt to bylo jinak, než jsem chtěla a furt jsem něco přepisovala a dopisovala. Zhruba tak od půlky, kdy to furt nebylo ono, jsem přestala opisovat a dopisovat a psala prostě to, co se mi dostalo pod ruku. Už jsem neměla sílu si to po sobě přečíst a proto je tak možný vyšší výskyt překlepů a omylů. Ale já bych to jinak zas přepisovala :D

2 komentářů:

Eloran Arroway řekl(a)...

Ach!
Doufám, že už píšeš další pokračování, protože... protože tohle je na mě trochu moc! A to je teprv začátek, aaaa! :D Chci vědět, co se staneeee :D
A jen tak mimochodem; ne, není to divné. Já jsem to přečetla raz dva a všechny popisy jsem si živě představila! :)

Charrlie řekl(a)...

Zpravidla po dopsání kapitoly propadám euforii a několik prvních řádků napíšu a pak mám dlouuuuho pauzu :D Pak těch několik řádků přepíšu a dopíšu :D A pak zas nic :D

Okomentovat

 
Copyright © 2010 Nothing is impossible. All rights reserved.
Blogger Template by